Téma popisuje historickou proměnu městské krajiny od postupného rozrůstání a opevňování města a stavby nových čtvrtí až po modernistická města a další (ne)kontrolované rozpínání. Zahraniční zkušenosti inspirují a nabízejí jako jeden z možných způsobů řešení systém tzv. zeleného pásu, tedy krajinného rozhraní. Téma vysvětluje vnímání celého města jako krajiny, seznamuje s terminologií používanou v ÚAP v souladu s připravovaným Metropolitním plánem Prahy a odkazuje na problematiku rozhraní mezi městskou a otevřenou krajinou pomocí jedné čáry.

Stavění sídel v krajině mělo u nás historicky jednoznačnější hranice a vymezení. U středověkých sídel to byl např. vztah mezi částí ohraničenou hradbami a územím za hradbami, později, v 19. století, je utvářela silná návaznost na historická města. Ve 20. století došlo ke změně přístupu k zastavování oblastí okolo sídel, zejména v důsledku prosazení modernistických tezí

. Stalo se tomu tak nejen v českých a evropských městech, ale po celém světě s důsledky patrnými i v současnosti, např. při plánování rychle se rozvíjejících měst jihovýchodní Asie.

nezastavěných území uvnitř, ale i vně souvisle zastavěných sídel kontinuálně získává více pozornosti a důležitosti. Předešlý, hlavně zemědělský význam bývá nahrazen rekreačním, který společně s klimatickými a ekologickými aspekty podporuje myšlenku, že není možné se nadále ubírat cestou nekontrolovaného rozrůstání města.

Jedním ze způsobů, jak evropská města reagovala na intenzivní rozrůstání města, je princip zeleného pásu. Jeho uplatnění lze rozpoznat ve snaze oddělit novou zástavbu od center historických měst, jako je tomu např. u Ringstraße ve Vídni. Idea zeleného pásu se objevuje především v britském plánování, kdy návrh na zelený pás okolo Londýna poprvé obsahoval již v roce 1919 dokument Development plan for Greater London, snaha o jeho

a udržení pokračuje do současnosti. V pražské územně plánovací dokumentaci (ÚPD) zelený pás jako jednoznačnou hranici mezi zastavitelnou a nezastavitelnou částí města používá momentálně projednávaný Metropolitní plán Prahy (MPP) v rámci krajinného rozhraní

.

Současné sídlo je často vnímáno v návaznosti na tezi, že krajina obsahuje i prvky antropické, tedy prvky působící vlivem lidské činnosti na přírodu

. Veškeré území ve správních hranicích Prahy tedy lze považovat za krajinu

. Oddělujeme

(zastavěnou část města, zejména s obytným využitím) a 

(nezastavěnou část města, s převážně rekreačním využitím). Městská krajina, tj. krajina intenzivně urbanizovaného městského území, obsahuje

(

města tvořenou stavebními bloky a 

(UP)) a městskou přírodu (strukturu města tvořenou nestavebními bloky, jako jsou

, sady či speciální zahrady). Hranice mezi městskou a otevřenou krajinou, zastavěným a nezastavěným územím, nabývá na komplikovanosti tím více, čím konkrétněji má být stanovena. V podrobnosti čáry jako nástroje územního plánování tato hranice u Prahy dlouhodobě prochází komplikovaným vývojem. Podrobně o ní hovoří

.

se zabývá územím vystavěného prostředí, ale u témat, kde je to žádoucí a často i nutné, zahrnuje i městskou přírodu a otevřenou krajinu.

Další výzvou ÚPD a podkladů Prahy je fakt, že urbánní prostředí nekončí za správními hranicemi města. Naopak se zde nachází zastavěné území (ZÚ), které významně ovlivňuje situaci v metropoli. Analogicky metropole ovlivňuje region. Oddělení samosprávných celků Prahy a Středočeského kraje má ale za následek, že se na Prahu nepohlíží jako na centrum regionu, ale k oběma se přistupuje jako k samostatným celkům, což se odráží i v chybějících návaznostech v ÚPD a podkladech. Počínaje Územně analytickými podklady hl. m. Prahy (ÚAP) 2020 je tedy oproti starším aktualizacím významně rozšířena

, která popisuje návaznosti a spolupůsobení mezi metropolí a regionem. Tématům hranice města a rozrůstání města do krajiny se věnuje

a tématu provázanosti plánování metropole a regionu

.