Stávající podoba sídelní struktury je výsledkem procesu probíhajícího po mnoho staletí. V tématu jsou uvedeny základní vztahy širší metropolitní oblasti a impulzy, které se významně podílely utváření předindustriální městské sítě a její proměny v průběhu 13.–18. stol. Následuje popis změn sídelní struktury v souvislosti s urbanizací v 19. a 20. stol. včetně úprav správního členění a uplatnění střediskové soustavy osídlení. Zde uvedené procesy urbanizace a suburbanizace jsou podrobněji popsány v navazujícím

.

Formování středoevropské metropolitní sítě, ke které Praha patří, je dlouhodobým procesem, jehož počátky sahají za hranice ustanovení prvních českých měst ve 13. stol. Teprve pozdní fáze dlouhodobého vývoje městské sídelní

se v souvislosti s dynamickým pohybem obyvatel z venkova do měst a metropolitních oblastí od 19. stol. označuje urbanizací

.

Vztahy v sídelní struktuře do 19. stol. byly velmi odlišné od těch, na které jsme dnes zvyklí. Pro jejich lepší pochopení je užitečné pohlédnout zejména na proces postupného utváření městské sítě. Její současná podoba má u nás počátek ve 2. polovině 13. stol. v souvislosti se zakládáním měst, ale i upevněním jejich právního postavení a založením krajské správy nahrazující starší hradská střediska. V případě některých měst včetně Prahy byla přeměna z prvotního města či aglomerace plynulá; zřejmě nabyla rozvinutého městského charakteru ještě před první zmínkou o „pražském městě“ z roku 1234. Velká města, ke kterým od počátku patřila, přitom byla vždy spjatá se svým okolím. Urbanisté někdy hovoří o makrosystému velkého a menších měst, vesnic a dalších prvků náročnějšího života vyšší sídelní struktury.

Makrosystém (středisková funkce čili centrální působení města) byl ve středověku nejzřetelněji vyjádřen právem míle o délce zpravidla okolo 9 km a v případě Prahy přes 12 km

. Často vyzdvihované rozdělení úloh na zemědělský venkov a řemeslně-obchodní charakter měst nebylo striktní: ve vsích se nezřídka udržovala i řemesla de iure porušující právo míle; naopak měšťané běžně provozovali zemědělství bez právních překážek. Ke stěžejním privilegiím velkých měst patřilo právo nuceného skladu v kupeckém domě, který byl svou funkcí obdobný výročnímu trhu. V tomto ohledu měl v Čechách dlouhodobě monopolní postavení pražský Týn, rozsahem svého významu srovnatelný se skladem vídeňským. S právem nuceného skladu souvisely i nucené obchodní trasy

. Význam dálkových odchodných cest vedoucích přes české země byl v průběhu středověkých a ranně novověkých dějin převážně druhořadý. České země se napojovaly na evropsky významná obchodní střediska v Řezně, Norimberku, Lipsku, Drážďanech, Zhořelci, Vratislavi, Krakově, Vídni a Linci — z věnce těchto ekonomicky silných měst se stal krunýř, kterým bylo nesnadné proniknout na vzdálenější trhy s výjimkou Uher. Na sklonku středověku dosáhla městská síť v českých zemích přibližně 1 900 000 obyvatel. Vliv Prahy ve všech funkcích výrazně převyšoval ostatní města a utlumoval růst i vznik měst ve svém okolí (zejm. Mělník, Český Brod, Beroun, Rakovník, Slaný).

Městské obyvatelstvo bylo už od středověku průběžně doplňováno imigrací z venkova. Růst populace českých měst poprvé vyvrcholil už ve 14 stol

. Menší města a městečka tehdy dosáhla přibližně 1 000 obyvatel, střední 1 000–4 000, velká přes 4 000, jediným městem v území s populací nad 20 000 obyvatel byla Praha.

Hospodářské základy pokračujícího rozvoje velkých měst byly v polovině 16. stol. postupně podlomeny reformami, po kterých následovala jejich dlouhodobá stagnace. Nadále se rozvíjela především poddanská městečka s vazbou na dominikální trhy a velkostatky. Ačkoli Praha zažívala vlny vnitřního rozvoje v souvislosti se statusem správního centra království a císařského rezidenčního města, strukturálně nejvýznamnější vnější změny v 16.–18. stol. souvisely hlavně s vybudováním vodní cesty a sítě zemských a erárních silnic i s přeměnou Prahy na pevnostní město (1650–1727).

Praha se v 18. stol. stala městem spotřebního charakteru zejména luxusního zboží pro majetnější vrstvu obyvatelstva s téměř žádným exportem a bez přímé vazby na západoevropský obchod. Výsledkem obdobných procesů v celé střední Evropě bylo, že města jednotlivých zemí vytvořila do 18. stol. poměrně pravidelnou síť tržních a správních center s překvapivě velkým množstvím zákonitostí co do velikosti a prostorového rozmístění

. Právě z popisu těchto tradičních zákonitostí později vzešla teorie centrálních míst

, anachronicky uplatňovaná zejména v průběhu 20. stol.

Urbanizace Pražské metropolitní oblasti (PMO) počínající se zrušením nevolnictví je spjatá s industrializací v 19. a 20. stol. Ta se v Praze a okolních obcích projevila souběžně prudkým rozvojem průmyslové výroby i bydlení a související kulturní proměnou společnosti

. Z hlediska širších vztahů sídelní struktury bylo zásadní posilování hospodářských vazeb, rozvíjejících se už od 17. a 18. stol. zejména směrem k severním Čechám a s rozvojem železniční sítě v 19. stol. i k ostatním průmyslovým oblastem s prvořadým postavením Kladna. V návaznosti na rozvoj železniční osobní dopravy se od závěru 19. stol. začala vytvářet současná podoba pražské aglomerace s prvními projevy rezidenční

v podobě radiálně rozmístěných měst a obcí

. Významným impulzem pro posilování rezidenčních vazeb mezi Prahou a obcemi v jejím okolí byl systematický rozvoj silniční sítě a související osobní i hromadné dopravy po roce 1927. Růst obcí v okolí metropole se stal od vzniku Velké Prahy v roce 1922 trvalým předmětem územně plánovací regulace i jedním z modelů plánovaného rozvoje hlavního města.

S vývojem sídelní struktury souvisejí i změny v členění území přilehlých k Praze. Ty byly od roku 1849 sloučeny do Pražského kraje,

v roce 1960 rozděleného na Prahu a Středočeský kraj (SČK). Po roce 1850 do území dnešního města kromě Prahy zasahovalo sedm okresů, po reformě v roce 1948 šest okresů a od roku 1960 už pouze dva současné okresy.

Přičiněním postupného rozšiřování území Prahy

se podařilo významnou proporci přesunu obyvatel z vnitřních

města zachytit na správním území Prahy.

Přesto rozvoj rezidenčního osídlení v obcích daleko za hranicemi dnešního města pokračoval i se souvisejícím růstem nároků na dopravu a veřejnou vybavenost v průběhu celého 20. stol. Kritika negativních projevů suburbanizace patřila už v meziválečném období ke hlediskům počínajícího územního plánování.

K významným historickým nástrojům pro jejich utlumení měla patřit zejména středisková soustava osídlení, přijatá usnesením vlády v roce 1971 a zrušená 1993

Její idealistické zaměření, vycházející z výše uvedené teorie centrálních míst, bylo s ohledem na reálný vývoj ještě v průběhu platnosti soustavy přeorientováno na rozvoj sídelní regionální aglomerace.